Ukázka - Vypravěčka

str. 178 - 181

Franz vysypal z tašky na postel učebnice a naplnil ji knihami. "Přijdu později. Musím vyvenčit Otta, toho psa Müllerových."

Nepřekvapilo mě, že by Franz něco takového dělal, spíš mě zaskočilo, že ten pes je po všech těch letech stále ještě naživu. "A to mu budeš předčítat?"

Franz se bez odpovědi rozběhl z domu. Pokrčil jsem rameny a sedl si na svou úzkou postel. Vzal jsem do ruky jednu z knih a otevřel ji. Četl jsem tutéž větu už potřetí, když jsem zaslechl, jak se dole zavírají dveře. Zvedl jsem se, došel k oknu a díval se, jak bratr přechází ulici.

Rázným krokem minul dům Müllerových.

Sešel jsem dolů a nenápadně vyklouzl ze dveří. Vzhledem k taktickému výcviku pro mě nebylo nijak těžké Franze sledovat. Za několik minut došel k domu, který jsem neznal. Nevěděl jsem, kdo tam bydlí, ale zdálo se, jako by nikdo nebyl doma. Okenice byly zavřené, celý dům hodně zchátralý. Když ale Franz zaklepal, dveře se otevřely a on zmizel uvnitř.

Asi čtvrt hodiny jsem se schovával za plotem, dokud se bratr znovu neobjevil. Tašku na knihy měl zase prázdnou.

Vynořil jsem se zpoza keřů. "Co to děláš, Franzi?"

Prosmýkl se kolem mě. "Nosím knihy kamarádovi. Pokud vím, to zatím zločin není."

"Tak proč jsi mi říkal, že jdeš venčit psa?"

Bratr neodpověděl, ale na tvářích se mu rozlévaly dvě jasně červené skvrny. "Kdo tam bydlí, že nechceš, abych věděl, koho navštěvuješ?" Zvedl jsem obočí a ušklíbl se, protože mě v tu chvíli napadlo, jestli si v mé nepřítomnosti nezačal něco s nějakou slečnou. "Je to nějaká dívka? Zaujalo tě konečně i něco jiného než stavba verše?" Lehce jsem ho objal kolem ramen, ale on se ode mě odtáhl.

"Nech toho," zamumlal.

"Chudinko malý. Kdyby ses mě zeptal, poradil bych ti, abys jí přinesl čokoládu, ne knihy..."

"Není to žádná holka," vybuchl Franz. "Je to Artur Goldman. On tam bydlí."

Chvíli mi trvalo, než jsem si to jméno zařadil. Potom mi došlo, že je to ten žid, s kterým chodil Franz na gymnázium do jedné třídy.

Většina židů naše město už dávno opustila. Netušil jsem, kam se vytratili - do velkých měst, možná do Berlína. Vlastně jsem o tom moc nepřemýšlel. Ale můj bratr očividně ano. "Ježíši. Proto nechceš vstoupit do SS? Protože máš slabost pro židy?"

"Nechovej se jako idiot."

"Tím idiotem nejsem já, Franzi," namítl jsem. "Já nejsem ten, kdo se bratříčkuje s nepřáteli Říše."

"Je to můj kamarád. Stýská se mu po škole, tak mu nosím knihy. To je všechno."

"A tvůj bratr se uchází o důstojnickou hodnost v SS," poznamenal jsem tiše. "Přestaneš se s tím židem stýkat."

"Ne," odsekl bratr.

Ne.

Ne.

Nedokázal jsem se rozpomenout, kdy naposledy mi někdo odporoval.

Chytil jsem ho za krk. "Jak budu vypadat, až to gestapo zjistí? Po tom všem, co jsem pro tebe udělal, mi zničíš kariéru?" Pustil jsem ho, on se rozkašlal a zlomil v pase. "Chovej se jako chlap, Franzi. Aspoň projednou buď v tom svým pitomým životě chlapem."

Udržoval si ode mě bezpečnou vzdálenost. "Co se to z tebe stalo, Reinere?"

Vytáhl jsem z kapsy cigaretu, zapálil si ji a potáhl. "Možná jsem to na tebe vybalil moc zhurta," připustil jsem. "Možná ode mě potřebuješ vlastně slyšet jen jediné." Vyfoukl jsem kroužek dýmu.

"Řekni Arturovi, že už ho nemůžeš dál navštěvovat, jinak se postarám o to, že nebudeš mít za kým chodit."

Bratrův výraz prozrazoval zděšení. Otočil se ke mně, jenomže já takových lidí za poslední rok viděl tolik, že to se mnou vůbec nic neudělalo. "Prosím," začal Franz. "nedělej to."

"Pokud opravdu chceš, abych tvého kamaráda ušetřil," oznámil jsem mu, "tak se od něho drž co nejdál."

O dva dny později jsem se probudil a bratr mi svíral hrdlo.

"Lhal jsi," sykl. "Říkal jsi, že Arturovi nic neuděláš."

"Tys taky lhal," zasípal jsem. "Jinak bys neutušil, že jsou pryč."

Nebylo nijak těžké zasít semínko nesnášenlivosti. Naznačit té rodině, že tady nejsou vítaní. Nenutil jsem je opustit město, opravdu. Šlo spíš o instinkt. Pud sebezáchovy z jejich strany. Udělal jsem to, protože jsem věděl, že jsem silný v oblastech, kde je můj bratr naprosto slabý, že by za Arturem chodil dál. A teď jsem dostal důkaz, že jsem se zachoval správně. Dneska jsou to knihy, zítra by to bylo jídlo. Potom peníze, přístřeší, a to jsem nemohl dopustit.

"Udělal jsem ti laskavost," zavrčel jsem.

Bratr mě pustil. V měsíčním světle jsem na jeho tváři uviděl výraz, jaký jsem u něho neznal. Oči se mu leskly vztekem, brada prozrazovala rozčílení. Vypadal, jako by byl v tu chvíli schopný mě zabít.
V tom okamžiku mi bylo jasné, že se matka může přestat bát. I kdyby Franze odvedli, i kdyby na univerzitu nikdy nedošlo a on se dostal do důstojnické školy, dokonce i kdyby musel bojovat na frontové linii - dokáže tuhle válku přežít.

O Arturu Goldmanovi jsme už nikdy znovu nemluvili.